Kdysi před dávnými lety, když jsem chodil do Obecné školy chlapecké v tehdejším Německém Brodě jsme se učili v hodinách zeměpisu, že Evropa je asijský poloostrov. Dlouho to znělo z hlediska geopolitického i jiných „civilizačních” přístupů dosti úsměvně. Dnes však mnohým úsměv na tváři jaksi tuhne. Myslím, že při pohledu na Asii k tomu není důvod. Proto tato má úvaha. K jinému závěru bych ale došel, pokud se díváme jen sami na sebe a na naše dosavadní jistiny, ke kterým se jaksi staromilsky upínáme.
Takže nejprve k Asii samé. Příliš jsme si zvykli se na ni dívat, ani ne tak s nadhledem, jako spíše z výše. Ocenili jsme jen Japonce a přehlédli jejich minulost i ambice. Občas vzpomeneme Koreu jako historický symbol žhavosti studené války a jsme rádi, že Vietnam ač s potížemi, se stává součástí dávné historie. Neopakujme však známá fakta i když názory mohou být rozličné. Jsme v dnešní dynamické a rychle se měnící době. Nejde jen o celkový progres a hospodářský růst dokumentovaný nám laikům úchvatnou architekturou.
